Slovinsko - srpen 2024

V tom asi nejteplejším týdnu letošního srpna jsme s Míšou vyrazili na jih ke slovinskému pobřeží, přesně do městečka Strunjan, co je hned vedle starobylého Piranu. Máme naplánováno na sedm dnů včetně cesty, předpovědi hlásí tropy a místo, kam míříme, slibuje zelenou pláž pod stromy, což by šlo...
Odkládám zde několik fotografií tak, jak šly dny za sebou...

Zastávka první ze soboty na neděli - Štýrský Hradec

Vyrážíme v sobotu na pohodu těsně po desáté hodině. Čeká nás plus mínus 450 kilometrů do Štýrského Hradce, hezky přes Vysočinu, Znojmo a Vídeň. Hotýlek "Greenrooms" cca 3 kiláčky od centra města je klasika na přespání po cestě. Ráno obhlídneme starý Graz a po poledni hurá na jih!

neděle - na konci cesty...

Cesta z Grazu na slovinské pobřeží u Strunjanu (něco málo přes 300 kilometrů) běží bez problémů, za Lublaní s hrůzou sledujeme kolony v protisměru a modlíme se, aby to podobné nebylo v pátek...
V pozdním odpoledni dorážíme na místo, navigace nás nejdřív zblble dovedla na nejrušnější pláž s hotelem pod přírodním parkem u Měsíčního zálivu, brzy však chyba opravena a za pár minut sjíždíme k resortu "Salinera". První dojem ještě z auta je trochu skličující, vypadá to nejen na Jaderské moře, ale i na móře lidí. Komplex je větší, než se na rezervačním webu zdálo. Pláž je zelená, i když trochu vysušená, stromy jsou, ale zdá se, že o ně bude ráno boj. Nakonec jsou věci vždycky ale lepší, než vypadají. Přestože tu tráví dovolenou vizuálně snad milión lidí, je všude celkem klid, v hotelové restauraci dost místa, na pláži pohoda, stín se najde pro každého, točené pivo Staropramen a apartmány v zeleném kopci plném olivovníků a borovic jsou fajn, otočené na východ, se vším, co člověk na těch pár dnů potřebuje.

pondělí - STRUNJAN - vycházka na pláž Fiesa

Přes den je fakt letní peklíčko, se vstáváním nepospícháme, s uspokojením zjišťujeme, že k vodě se dá přijít i v pozdní dopoledne a pořád si člověk celkem v klidu najde stinné místo. Žádná samota to tu teda není, ale co by jeden chtěl ve dvoumiliónovém státě se čtyřiceti kilometry pobřeží, kam se ještě k tomu sjede část Evropy... Voda má teplotu vany, žádného osmělování netřeba.
Vycházku po cestě nad pobřežím směrem k nedalekému Piranu necháváme na podvečer. Musíme se vyškrábat nahoru nad naše apartmány, abychom vpluli mezi křoviska a stromy vyhlídkové pěšiny vysoko nad pobřežím. Ač podvečer, teplota není úplně vstřícná nějakým extra pochodům - do kopce už vůbec ne, takže dlouhý sestup k jezeru Fiesa nám naznačuje, že cesta zpátky bude výživná.
Vzhledem k tomu, že letošní dovolenou absolvuji s francouzskými holemi (pouze pohotovostně uloženými v autě), načatý meniskus se hlásí o svá práva... Ale cesta je nádherná, panoramata jak bič, čímž trochu toho potu a zrychleného tepu sneseme.
Západ slunce se blíží, cesta křovím nazpátek slibuje tápání ve tmě, takže po krátkém kochání na pobřeží Fiesa funíme domů, abychom nakonec všechno stihli jen tak tak.

úterý - Výlet do Piranu

Piranu jsme věnovali úterní dopoledne.
Pole Wikipedie se první zmínky o římském městě Piranon datují už do 7.století. Jak si je tak po staletí přepinkávali Římané, Frankové, Benátčani, Rakušáci i Francouzi a bůhvíkdo ještě, vykvetlo tohle třítisícové městečko do starobylé krásy s uličkami na rozpažení i krásným nábřežím, které je na samém konci špičatého výběžku vyšperkováno kostelem Panny Marie s novogotickým majákem.
Piran je něco jako Špindlerův Mlýn slovinského pobřeží, takže zaparkovat tu někde auto je celkem oříšek. Na prošmejdění stačí půlden, ale člověk by si tu vybral okýnko s balkónem, kde by chtěl strávit podzim života...
Bránou přes sestupem do historického centra jsou zbytky opevnění "Walls of Piran", ze kterých je fakt nádherný pohled na celý ten výběžek. Žádná fotka to neukáže tak, jak to člověk vidí na místě...

čtvrtek - měsíční záliv

Po úterním plahočení po starobylém Piranu, věnujeme středu kontinuálnímu odpočinku pod borovicemi naší pláže, odkud nás až v sedm večer musí vyhnat servisman tím, že nám zpod zadků sebere lehátka. Unaveni sluncem likvidujeme u karetního večírku tenčící se tekuté zásoby naší lednice včetně výborné slivovice-hruškovice od I. z Přerova. 
Ve čtvrtek dopoledne vyrážíme na druhou stranu pobřeží - nad tzv. Měsíční zátoku. Vzhledem k tomu, že vstup do strunjanské přírodní rezervace je z pakroviště u zřejmě největší pláže, je divočina někde zapíchnout auto. Asi po třetím okruhu v záplavě rozpálených odložených aut, když už pokus o zaparkování chceme vzdát a potupně se vrátit domů, se na nás usměje štěstí a jeden z vozů těsně před námi uvolňuje místo. Sláva! Čeká nás cca dvouhodinová vycházka, zprvu do pekelného kopce okolo kláštěrního hotelu Stella Maris k Strunjanskému kříži. Měsíční pláž hluboko pod námi vypadá moc hezky, klikatou strmou pěšinku dolů k ní ovšem moje koleno odmítá. Spokojíme se tedy k řadou nádherných pohledů na modrou lagunu s osmdesátimetrovým útesem a po zarostlém chodníčku vysoko nad mořem míříme obloukem pomalu dolů. Je modro, vedro, ale hezky...
K vodě u našeho vigvamu se dostáváme odpoledne, užíváme poslední den koupání. Večer k nám nahoru z dolního hotelu zaznívá animační večírek se slovinskou obdobou Evy a Vaška. Eva je hrozná, po několika písních ji zřejmě zatkne kulturní složka místní policie, Vašek ujde a zbytek večera dozpívá sám. Když už to vypadá, že bude klid, přijde druhá vlna se sborovým zpěvem hotelových opilců. Náš poslední večer na tomto pobřeží se zřejmě kryje se závěrem pobytu mnoha dalších, kteří si chtějí ještě dnes užít...
Ráno vstáváme nezvykle brzo a po líném balení a opulentní snídani v restauraci zlikvidujeme naše konto u hotelové recepce, nastartujeme auto a vyrážíme směr domov. Tentokrát bez mezipřistání, jen s krátkými rastplatz oddechy, abychom okolo osmé večer vjeli do stále ještě rozpálených Pardubic.
Léto se pomalu blíží do svého finále...